Sobota byla pro mě pohodová až na ranní rutinu (sprchování, vstávání dřív a dávání snídaně). Dopoledne se toho moc nic nedělo a čas nějak plynul. Táta s malou holkou jeli na koupání a zbytek rodiny zůstal doma. Kdo chtěl tak odpočíval a Ade (host matka) připravovala večeři. Což znamená, že udělala večeři dětem a mně a potom úplně něco jiného afrického manželovi. Já jsem se nudila, tak jsem si šla číst knížku, kterou jsem si tady pořídila a usnula jsem u toho. Po 2 hodinách jsem se vzbudila a jen tak odpočívala, protože všude byl klid. Za pár chvil na mě ťukala Ade jestli jsem Ok, jestli mi není blbě, když mě dlouho neviděla (což později se ukázalo jako velký problém).
V neděli ráno zase to samé- vstávat v 7 vzbudit děti, které jsou vzhůru od 5, a připravit je do kostela.
POZN: naprosto jsem to nepochopila! Ade ležela v posteli do devíti a já tady lítala kolem dětí, četla knížky a starala se o ně. Ade v 9 vstala a s naprostým klidem se šla připravit do kostela (připravit= sprcha, namalovat se a vše okolo), když jsme měli kolem 9:15 vyrážet směr sbor. Takže jsme potom 20 minut čekali v autě na maminku až se vypraví.
Sbor byl doooost zajímavý. Přijeli jsme na desátou s rodiče se šli modlit za chod bohoslužby a děti v sále lítali za dohledu jedné holky (asi 15 let, věk se u černochů moc odhadovat nedá). Dětí tam bylo kolem 50 a dospělých nakonec asi 400 (397 černochů a 3 bělošky). Když přišli rodiče z modlící skupinky, rozdělili se do skupin v hlavním sále, podle funkce v rodině, a měli svoje Biblestudy asi na 30 minut. Kolem 11 začala bohoslužba v černošském stylu= všichni křičí Amen, nebo Halelujah, pořádný černošský sbor předzpěvákem a taky černošský kazatel. Všechno bylo dooost hlasité, že jsme si musela vzít Ibalgin, aby mi nepraskla hlava.
Liturgie byla asi taková= 45 min chvály, 30 min kázání, 30 min chvály kde lidi tancem šli dopředu a házeli do košů peníze, ale většinou házeli šeky se svými čísly kreditních karet. Potom bylo požehnání asi 5 dětí a na dalších 5 se už nedostalo a taky nesmělo chybět požehnání novomanželů. Celá ta divočina skončila asi ve 2 hodiny. Kázání jsem moc nerozuměla jelikož kazatel mluvil rychlou angličtinou s africkým přízvukem (což má i Ola- host táta). Po shrom měli připravené plechovky s limonádou a ovoce. (Kafe nepijí, protože energii berou od Boha)!!!!
Po shromku jsme jeli domů a jen tak relaxovali.
Já zavolala domů, že se mi tu nelíbí a že tady nevydržím. Brečela jsem a Ade si toho všimla a dostala jsem kázání na to, že jsem velká holka, která přece nebrečí!!! Že si mi v podstatě nemůže stýskat, protože ona odešla z Afriky, protože musela jelikož její manžel tady studoval. Takže ona to měla o hooodně těžší než já. A že když jsem sem jela, tak už věděla že nejsem dost připravená žít pryč a že nejsem dost vyspělá. A taky že si neumím hrát s dětmi!!! :D A že nesmím být smutná, protože život je krátký na to abychom byli smutní.
Taky mě sprdla, že jsem si v sobotu lehla, že mě potřebovala abych si hrála s dětma a že volný den mám jenom v neděli. (volný= ráno vstát vypravit a osprchovat děti)
Potom mě poslala ať jdu ven na procházku a trochu se srovnám. Tak jsem šla naštvaná s hudbou v uších. :D
Pak jsem jenom dostala PÁLIVOU večeři, později uložila děti, vyžehlila jim uniformy a šla spát. Můj volný den! :)
V pondělí ráno jsem zase vypravovala děti a dopoledne zajela busem do města zlepšit si náladu. Koupila jsem si jídlo v Marks and Spencer a v Primarku teplý svetr (je mi furt zima). S kafem ze Starbucks jsem vyzvedla malou ve školce, dali jsme si rýži k obědu a odpočinek.
Potom jsem už jenom vyzvedla velkou holku ve škole a domů nám dovezli autobusem kluka ze speciální školy. Psali jsem úkoly, teda aspoň jsme se snažili. Kluk tady běhal po bytě, neposlouchal, mlátil mě, do toho neumí polykat sliny, tak jsem byla poslintaná a tak jsem to vzdala a šla jsem pro ně hrát divadlo. Rodiče přijeli kolem 6 a tím jsem měla "volno" takže jsem šla s dětma psát, číst a dělat úkoly pod dozorem rodičů.
Pak jsem s nima koukala na tv, ale když to pustili na Box s vysmátýma tvářema, šla jsem si číst. Hrozně se boxu smáli a když to skončilo, pustili si přímí přenos bohoslužby z jejich rodné Nigerie, kde zas křičeli Amen a Halelujah pořád dokola.
Úterý nic moc, dopoledne jsem nikam nejela a začala hledat novou rodinu.
Tady být opravdu nechci, nechovají se ke mě jako k člověku, který má být součást rodiny. A proto hledám dál. Tady to nezvládnu! Pracování s postiženým klukem, furt křičej, zpívaj (falešně), děti jsou docela umanutý a musí být po jejich a hlavně tady nemám celý den volno.
Doufám, že se máte líp než já!
Čao
Žádné komentáře:
Okomentovat